Výcvikový tábor RZ Lučkovice (14. - 21.8.2010)

Po delší době přináším nějaké novinky z mého života :-)

Minulý týden jsem se s paničkou zúčastnil výcvikového tábora v RZ Lučkovice. Můj první celotýdenní tábor :-) Jak jsme se měli? Mohl bych klidně začít, jako prý začínali všechny korespondenční lístky z dětských pionýrských táborů: Dojeli jsme dobře, vaří nám tu dobře, na pokoji spím s rezavým kámošem Baxem. :-)))

Mno žádná dovolená to ale nebyla, program byl přesně daný: snídaně – výcvik – oběd – výcvik – večeře – spát a znovu. Všechny volné chvilky, které jsem měl, jsem pak strávil řáděním s Baxem na pokoji. Fakt super kámoš! :-) O odpočinku nemohla být ani řeč.

No a co samotný výcvik? Po nedělním rozřazení do skupin (s paničkou jsme byli přiděleny do skupiny k Zuzce) jsme  hnedle začali s výcvikem. Ani jsem se nenadál a už jsem slyšel “Alime aport“ a tak jsem vyrazil. Jaké to ale bylo překvapení, když jsem najednou v hubě držel jakousi divnou věc. To nebyl můj starý, známý aport! Bylo to cosi měkkého a mělo to hlavu s dlouhýma ušima, packy a ocásek. Zprvu mě to trochu vyděsilo, ale nedal jsem to na sobě znát a raději to šel ukázat (odevzdat) paničce. Panička z toho na jednu stranu měla velkou radost (že jí to jako nesu :-) ), ale na druhou stranu se nějak tvářila, že to ode mne do ruky určitě nevezme. Vzala! :-))) Pak jsem teprve viděl, co jsem to vlastně donesl: FUJ, mrtvej zajíc. Mno a pak už to šlo ráz na ráz: zajíci, bažanti, kachny. Přinesl jsem prostě všechno a odkudkoliv, co mi hodili nebo schovali. No a když to potom po mě chtěli přinést i z rybníka, tak to teprve byla paráda. :-) Zjistil jsem, že mě to nošení zvěře opravdu moc baví, ať z toho koukají pírka nebo to má srst. Jen, kdyby se mi při nošení té pernaté někdy nepletla ta křídla před oči. To pak vidím prdlačku a při radostném návratu bourám vše, co mi stojí v cestě :-))) Aportováním jsme se v podstatě bavili celý týden. Na to, že jsem měl v tlamě “živou“ zvěř poprvé, tak si mylím, že to nebylo vůbec špatné!!! Mám dojem, že panička ze mě měla taky radost a dokonce i Zuzka mě pochválila. Další novou disciplínou, kterou jsme trénovali poprvé a která mě móc bavila a dokonce mi i šla byla vlečka. To si jako snad Zuzka s paničkou myslely, že když někam schovají zajíce nebo bažanta, kterého před tím táhli po zemi, že ho nevyčmuchám? To pro mě není přeci žádný problém! Čmuchání čehokoliv, je moje silná stránka :-))) Panička z toho pak měla obrovskou radost. Samozřejmě, že jsme trénovali i staré známé věci: honili se po poli, teda pardón měli společný hon na poli. Chvílemi to sice připomínalo víc fotbalový zápas než hon, jak všichni páníčkové mohutně hvízdali do svých píšťalek, ve snaze ovládnout naše hemžení, ale nakonec jsme to všichni také zvládli :-) Přichystali nám tu samozřejmě i ty malinké ptáčky (křepelky) na vystavování. Kdo si to má ale všechno pamatovat, že tohle malé na šňůrce se hýbe a že po tom všem aportování se zrovna na tohle má jen strnule zírat a né se to snažit aportovat. :-))) Mno, tak jsem to prostě popadnul do tlamy a ....! To bylo překvápko, když jsem pak ptáčka bez ztráty pírka předal paničce :-) Křepelka nevypadala dokonce ani nikterak vyděšeně a “radostně“ dělala návnadu dalším kámošům :-)

Na úplný závěr tábora jsme pak cvičně zkoušeli projít Podzimní zkoušky a myslím, že mi to docela šlo. Dokonce jsem byl opětovně pochválen od Zuzky s Viktorem, jaké jsem udělal pokroky. Jen prý ta poslušnost, ta mi mrška dělá sem tam problémy. No nedivte se, taky si někdy chci pohrát. Zkusit se to prostě občas musí, jestli by se panička nedala zlákat třeba k honěné se zajícem. Když ale zjistím, že se to  zrovna nehodí, tak nakonec dokončím, co se po mě chtělo. Jsem přeci poslušnej pes, no né :-)))

Mám-li celý týden shrnout, tak jsme si tábor moc užili. Vyzkoušeli jsme spoustu nových věcí a dozvěděli se, co a jak dále trénovat. Je toho mnoho, co se ještě musíme naučit. V neposlední řadě jsem tu potkal další spoustu nových kamarádů.

Teď si dám chvilku pauzu, ale né moc dlouhou. Už se těším na začátek září, kdy mě čeká další tábor, tentokrát v Liblíně u Rokycan.  Pak se uvidí. Třeba se pokusím odejít ty Podzimky naostro ještě letos :-)

Pár fotek naleznete v galerii. Tímto musím poděkovat Terezce od kámošky Cilky, která mi uděla pár moc pěkných fotek.

No nejsem já fešák :-)))

Haf, Alim